Můj Příběh

   Od malička mám rád hlazení po zádech. Již jako malé dítě jsme si s bratrem a sestrou psali po zádech různé obrázky a později i texty a hádali navzájem, co že to tam ten druhý napsal.  Později jsem tyto „geny“ objevil i u své dcery Anetky, která bezostyšně nevynechala jakoukoliv příležitost k tomu, aby přišla, vyhrnula tričko a již slastně vrněla pod lechtajícími prsty.

     Vždy mně zajímalo lidské tělo, a jak funguje. Později toto poznávání souvislostí bylo umocněno s mojí vykonávanou profesí, spojenou s první pomocí a záchranářským odvětvím. Síla pomáhat ostatním lidem začala být opravdu velká. Avšak již v tuto dobu se začalo ukazovat, že nejen tělo, ale i duši, je třeba brát v potaz. Touto dobou jsem byl nasměrován díky rozchodu se svou přítelkyní na cestu, která odstartovala moje další směřování. Oslovil mě Miguel Ruiz se Čtyřmi dohodami, doktor Hnízdil s psychosomatikou a mnozí jiní.

     Přichází zlomový okamžik. Postihla mě bolest lýtek. Nejprve jen taková lehká, která se střídala s pozvolným vytrácením a opětovným příchodem. Nepřikládal jsem však bolesti žádnou váhu. „Asi jsem se přetrénoval“, šly mi myšlenky. „Teď zase týden nebudeš běhat a pak zase začneš“, volala na mně mysl.  Spolkl jsem prášek na bolest, abych informaci těla vypnul. Po měsíci bojování a zhoršujícím se stavu jsem navštívil lékaře. Napsal mi prášky a ani se mi na nohu nepodíval. Další pokus, vyšší instance – Fakultní nemocnice. „Nic vám není, to je normální ve vašem věku“, povídá pan doktor. Na dotaz, zda bude možnost nějakého vyšetření, třeba rentgen, CT nebo ultrazvuk, je jeho odpověď jednoznačná: „Můžu vás poslat na všechna oddělení, kromě dětského a gynekologie, ale stejně vám nic nenajdou!“ Odcházím jako hypochondr, s bolestí nohou a pocitem méněcennosti a beznaděje. „Zkuste nějakého fyzioterapeuta“, slyším ještě mezi dveřmi od pana doktora.

     Po rozhovoru s kamarádkou, navštěvuji na její doporučení maséra. Jelikož v mé situaci již nemám co ztratit. „Tonoucí se stébla chytá“, probleskne mi hlavou. Usměvavý masér Zdenek mi pokládá otázky typu: „Jaká je ta bolest? Co ti s tím dělali? Kde a kdo?“. Nedokážu moc odpovídat. Přemýšlím, jaká ta bolest vlastně je. „Víš ty co? Svlékni se, lehni na lehátko, já se na to podívám, to bude rychlejší.“ Odpovídá si masér a zároveň začíná svoji práci. „Máš zánět Achillovek jako pra….“, sděluje mi masér, zatímco baňkuje lýtka a paty. Nedokážu ani odpovídat. Jsem zahryznut v lehátku, úpím bolestí a tečou mi slzy. Po prvním kole přichází ještě elektrika na uvolnění svalů. Netušil jsem, jak moc mi může začít chutnat masérské lehátko. Po ošetření přichází čas na chvilku popovídání si o tom, co dělám. A co budu dělat, až nebudu dělat to, co dělám teď. „Věnuj se masážím. Máš na to figuru. Měl jsem tu taky jednoho, co začal masírovat a předtím dělal to co ty.“, usmívá se Zdenek a jmenuje mého bývalého kolegu. Odcházím s pocitem uspokojení, zapoceným tělem, úlevou v nohách a s nasazeným broukem v hlavě.

     Po deseti dnech stojím opět přede dveřmi Zdenkovi ordinace, na kontrolu. Po úvodních slovech ležím opět na lehátku a mám pocit jako bych si pustil film, který jsem již viděl před 10 dny. Jen ta bolest je už menší. I ten rozhovor následuje naprosto stejný: „Co budeš dělat, až nebudeš dělat to, co děláš teď? Věnuj se masážím! Máš na to figuru. Měl jsem tu taky jednoho, co začal masírovat.  Tuším, že se jmenoval David. Také dělal to co ty“. Je to skutečnost, nebo De Javu? Loučím se s panem masérem Zdenkem s úsměvem na tváři a bez bolesti. Jen brouků v hlavě mi přibylo a taky spousta otázek.

     Vycházím z ordinace a v čekárně sedí kdo? Ano, je to bývalý kolega David. J Tohle není náhoda! Náhody neexistují, nebo jsou přinejmenším podezřelé. Mysl šrotuje na plné obrátky. Je spokojena, má materiál k přemýšlení. Z dálky však ještě tichým hlasem někdo mluví: „Ano, jdi do toho!“, říká tiše hlas srdce. Vypínám mozek, a ještě tentýž den volám Davidovi. Ptám se na podrobnosti a také prosím o doporučení na masérský kurz. Vzápětí vyplňuji přihlášku.

     Takto mi začala nová etapa mé životní cesty, která mě skutečně baví a naplňuje i nadále. Díky patří Vám všem těm, co jsem mohl na své cestě potkat. V neposlední řadě mezi mnohými lektory jmenuji: Tomáše, Lenu, Zdenka, Davida, Kamila, Eleni, Mílu, Hanku, Libora a hlavně Petra.

Díky jejich přístupu a znalostem jsem se posunul dál.

 Za to Vám všem s hlubokou pokorou a láskou děkuji….